úterý 21. srpna 2012

Cihlový náramek - kurz Darí Fejtkové/Rooya 18.08.2012

Poslední víkend byl ve znamení korálkového tvoření. Byla jsem na korálkovém kurzu paní Fejtkové v jedné z pražských poboček korálkárny Rooya. Učili jsme se šít náramek peyote stehem, zapošívat, přišívat zapínání a řeč došla i na další techniky a způsoby výroby šperků. Přiznám se, že peyotový steh patří spolu s cihlovým stehem k mým nejoblíbenějším a můžu tvrdit, že ho docela umím, proto jsem s náramkem byla relativně brzy hotová. Na kurz jsem šla především proto, že jsem měla problémy s dokončovacími pracemi a potřebovala jsem tzv. odborně poradit. Kurz paní Fejtkové jsem si vybrala záměrně, protože se mi líbí její práce a ochota, s kterou pracuje s lidmi.

Tady jsou ukázky mojí práce z kurzu:
Náramek šitý peyote stehem z rokajlu (Korálkový mix - Stoklasa)
Použila jsem merické zapínání ve tvaru lístku.
Cihlový plastický efekt vzniká při použití různých velikostí korálků.
Na kurzu jsme se sešli v malém počtu, ale díky milým lidem a skvělému prostředí vinohradské korálkárny panovala fajn atmosféra. Paní Fejtková nám všechno velice ochotně vysvětlila, ukázala, když jsme si nevěděli rady, poradila. Také nám nabídla účast na dalších kurzech a členství v její korálkové škole, která si myslím, je geniální nápad. Myslím, že si brzy zase nějaký kurzík dopřeju:-D

neděle 12. srpna 2012

I smutek potřebuje čas

Někdy je těžké zůstat optimistou a věřit v lepší zítřek. Občas nás naděje opouští, ale když si už pod sebou definitivně zlomí větev, může ten pád dost bolet. Pak voláme o pomoc a hledáme někoho, kdo by nám pomohl na nohy. Potřebujeme slyšet, že nic není ztraceno a že se karta zase obrátí, i když máme pocit, že to není možné.

Vždycky si říkám, že všechno má svůj čas, i smutek. Když nás opustí někdo, koho jsme milovali nebo na kom nám záleželo, není na místě hrát si na hrdiny i když to spousta lidí dělá. Na povrchu skála a uvnitř srdce z vosku. Takoví lidé pak pláčou tajně v koupelně nebo v noci do polštáře. Přesně jako já.

Jenže proč to všechno? Když jsme smutní, buďme smutní, plačme, když se nám chce plakat. Není podstatné, kdo si o nás co pomyslí, projevovat emoce není přece zločin. Jen slabost a ta není pro ostudu. Nejspíš jsou to právě ty emoce, které z nás dělají lidi...

sobota 11. srpna 2012

Láska k psaní nerezaví

Konečně jsem přišla na to, jak najít blogy na blogspotu. A žasnu. Potřebovala bych celý den, no spíš asi několik dní, abych si všechno přečetla a prohlídla. Tolik osudů, krásy, zajímavostí a inspirace! Vážně bych tu u toho mohla sedět neustále, bohužel mě už bolí zadek z dřevěné lavice v Mcdonaldu, jelikož doma internet nemám, takže mi musí stačit buď v práci a nebo tady.

Možná si řeknete: "Ježiši, ona je sto let za opicema, když doma nemá ani internet!" Pravda je taková, že ho nemám z důvodu závislosti, kterou jsem si na něm vypěstovala, když jsem ho ještě měla. Nedělala jsem pomalu nic jiného, než surfovala a hrála online hry, až už to bylo neúnosné, takže jsem to s přestěhováním utnula a svou "dávku" si dopřávám jen občas. 

Bylo to super, když se do mého života vrátily zase knížky, malování a korálkování, ale láska k psaní samozřejmě vydržela, protože ta vydrží nejspíš všechno:-) Proto mám doma spoustu bločků a myšlenkami popsaných papírků. A teď se vracím i k blogování. 

pátek 10. srpna 2012

Nesmrtelná teta

Ta zloba! Mám pocit, že čím dál víc lidí je závistivých a nepřejících. Jenže proč? Proč někomu leží v žaludku, že kolegyně vyrazila na drahou dovolenou nebo že si soused nechal dát na zahradu bazén? Závist je asi jedna z nejnesmyslnějších vlastností vůbec. Závistivci vidí pouze to finále, ten výsledek, ale už jim jaksi nedochází, že na tu krásnou dovolenou nebo bazén musel někdo vydělat peníze či šetřit několik měsíců.

Co by se asi tak stalo, kdyby všichni závistiví lidé začali místo závidění přát? "To je super, že jsi byla tak daleko! Máš fotky? Vyprávěj...."  "Sousede, na slovíčko, odkud jste si nechal dovézt ten bazén? Byl za slušný peníz? Děcka by ho taky chtěli..." Ne, místo toho jen nafouklé obličeje a ignorace, v horším případě pomluvy a házení špíny z jednoho na druhého. Přitom by na tom světě mohlo být tak hezky!

Proto vykašleme se na závist! Buďme přejícní a bude nám dobře. Ono ne vždycky krása a noblesa, která je na povrchu, je i vespod. Navíc na všem se dá najít nějaké pozitivim, jen lidé jsou zvyklí si většinu věcí kdovíproč zbytečně zošklivovat.

Leticie...

...Stařenčino srdce pokleslo, když spatřila třetí čarodějku a nebylo to proto, že Leticie Našeptálová byla zlá ženská. Po pravdě řečeno právě naopak. Byla považována za slušnou, dobromyslnou a laskavou, alespoň k většině méně agresivních zvířat a čistších dětí. A vždycky vám ráda prokázala laskavou službu. Potíž byla v tom, že vám ráda prokázala dobrou službu i tehdy, když dobrá služba pro vás nebyla právě to nejlepší. Skončili jste s myšlenkami obrácenými nesprávným směrem a to nebylo dobré.

A byla vdaná. Stařenka neměla nic proti vdaným čarodějkám. To nebylo nic proti pravidlům. Ona sama měla hodně mužů a za tři z nich byla dokonce provdaná. Ale pan Našeptávala byl penzionový  mág s podezřele velkou dávkou zlata a Stařenka měla podezření, že Leticie provozuje čarodějnictví jako něco, čím si krátí dlouhou chvíli, stejně jako některé ženy z jistých kruhů vyšívají potahy na klekátka do kostela nebo navštěvují chudé.

Leticie měla plášť z černého sametu tak jemného, že to vypadalo, jako kdyby někdo do světa vystřihl díru...Stařenka takový plášť neměla. Stařenka o takový plášť nikdy ani nestála, po podobných věcech netoužila. Neviděla tedy důvod, proč by je měli mít ostaní.

"Nechť šťastné hvězdy shlížejí na toto naše setkání," prohlásila Leticie. Stařenka se s pochopením pousmála. Leticie vždycky mluvila tak, jak se učila čarodějnictví z knihy, která neměla za nehet představivosti.